Deník vděčnosti

Deník vděčnosti

Píši si každý den poděkování. Už dlouhou dobu děkuji za vše, co mám, co jsem prožil, dostal, uvědomil jsem si. Pořídil jsem si na to sešit s pěkným obalem, kde jsou zasněžené větve a červený ptáček. Každý večer končím svůj den pár větami, za co jsem byl ten den vděčný. Dělám to pořád a i na dovolenou si bereme se ženou náš kouzelný sešit.

Děkuji, za co jsem vděčný, co mohu mít a mám. Děkuji i za věci, které si přeji mít i to, co se mi zrovna nedostává. Píšu vše v přítomném čase, protože pouze ten existuje. Minulost není a budoucnost neexistuje. Už roky jsem vděčný za to, že jsem zdravý, že mám krásný, upřímný vztah s mojí ženou, jsem vděčný za spokojené klienty a také za to, že mám teplou vodu, pitnou vodu, čistý vzduch, útulné bydlení, co jíst a mnohá další.

A proč to dělám?

Lidé často žijí ve spěchu, nejsou schopni si vůbec uvědomit, že to, co mají a čím se obklopují, nemusí jednoho dne být. Nejsou schopni si vážit obyčejných maličkostí, které mají. Berou vše jako samozřejmost. K uvědomění skutečné hodnoty daných věcí dojde, až když zažijí ztrátu. A to ať již v podobě nemoci, rozchodu, smrti někoho blízkého či vážných existenčních problémů. V ten moment často přijde uvědomění jak nepokorní, nevděční a povrchní byli a že ty „maličkosti“ byly pro ně vlastně důležité a měly hodnotu. Jen ji v své honbě za „životem“ neoceňovali. Ale ony ztrátové události nám přijdou do života právě proto, abychom začali vnímat skutečné hodnoty života.

Mnoho lidí funguje v tom „samozřejmém“ režimu, stále někoho hodnotí, kritizují, pomlouvají, stěžují si, srovnávají a vůbec nevnímají, jak se mají dobře. Nevidí, že jim nic nechybí, žijí v blahobytu, mají všechno u zadku, nemusí dřít na to, aby si mohli dát teplou večeři.

Tento rok 2024 je rok velkých změn, rok velkého posunu vibračních úrovní lidí. Tento rok nám dává možnost začít dělat v životě věci jinak. Ukáže nám cesty, jak změnit své dosavadní staré vzorce chování. Někteří tu cestu uvidí rychle, jiní budou potřebovat popostrčit. Ale stále se nám budou ukazovat směry, kterými se dát. Dokud nepochopíme.

Přejme si stihnout to ještě tento život J.

Mým článkem jsem Vám chtěl ukázat, že lze začít měnit v našich životech maličkosti a už to stačí, abychom se mohli vydat jiným směrem, pokud nám ten současný nevyhovuje.

K tomuto tématu se také pojí smrt, smrt něčeho starého a vznik nového.

Ale také i smrt jako taková. Mnoho lidí (hlavně mladých) si myslí, že jsou nesmrtelní. Že jim čas neubíhá a žijí „konzumní život bez obsahu“. Řeší peníze, kariéru, úspěchy, zážitky, pořád se za něčím honí.

Bohužel se smrt vytratila z našich životů, chováme se mnohdy jako by neexistovala. Ale ona tady je a je tu každou vteřinu. Nikdo totiž neví, kdy zaklepe právě u něj.

A moje rada je, žít život se sebou, s partnerem a dětmi jako by byl ten poslední den. Potom je odcházení v lásce, protože jste na nic nezapomněli.

Moje oblíbené heslo: V životě nic nemusíš, jediné co musíš, je zemřít. A já dodávám, a kdoví jestli musíš zemřít. Protože víme, že jako duše jsme věční, chovejme se tak. Dejme sami sobě dostatek lásky, po které toužíme a to tím, že budeme poslouchat naše potřeby, zabalme naše děti a ženy do něhy a lásky. Vytvořme krásnou harmonii v našem domě, ať je to kdekoliv.