Jsem zpět :-)

Jsem zase zpět 🙂

Je 4. září a já zažívám krásný pocit, moci se opět ponořit do řádků Wordu. Děti jsou ve školce a ten zajímavě klidný vánek, který prochází našim bytem, si naprosto užívám. Ono skoro 3 měsíce s dětmi od rána do večera je zajímavá zkušenost. Obdivuji maminky a tatínky, kteří jsou se svými ratolestmi každičký den. Je třeba si někdy odfrknout

Protože mám mnoho klientů denně,i já potřebuji chvíli toho ticha a ponořit se do sebe. Nevím jak jste vy prožívali letní měsíce, ale já jsem měl docela náročné časy. I když mám schopnost pomoci druhým lidem, tak k tomu bych si pomohl sám, potřebuji moji ženu. Dokáže se totiž nacítít a navnímá, když je se mnou něco jinak. Díky času, který jsem teď prožíval s mými dětmi, se mi konečně otevřely moje traumata z dětství z předškolního věku. Já sám si pamatuji, co jsem zažíval v dětství až od páté třídy. Čas předtím jako by nebyl. Měl jsem to dobře vytěsněno, schováno, zasunuto, abych se ochránil a mohl žít dál.

Díky všemu, co se děje kolem nás, což mimo jiné ovlivňují zvyšující se vibrace naší země, a že to jsou pořádné změny, to cítíme všichni. Je potřeba všechno a vše co nás začíná vnitřně tlačit, vyvolávat napětí a strach, vytahovat ven a zpracovat, prijmout vše k čemu se dostaneme a zapracovat na změně.

Chystám pro Vás další e-Book, ale nějak se mi nedaří psát s lehkostí. Pátrali jsme s ženou, kde je mé trauma z psaní. Nakonec jsme došli k tomu, že mě velmi negativně ovlivnilo přeučování ve škole z leváka na praváka. Našel jsem v mých játrech tolik zlosti na všechny učitele, že se vůbec nedivím, že psaní jsem vnímal jako trest.

A aby toho nebylo málo, doma mě paní na hlídání nutila přepisovat knihu. S touto paní jsem si taky musel srovnat velkou zlost vůči dospělým. Když jsem jednou při opisování textu z knížky měl vážně ten nádherný pocit, že se mi to velmi povedlo a byl jsem za to rád, tak při předložení mého textu jsem dostal odpověď hodnocení –  suchou holou větu, „máš to škaredé, budeš to muset psát znovu a nepůjdeš ven“. Tak v ten okamžik jsem se uzavřel! Zjistil jsem, že se nemusím snažit, protože to stejně nikdy nebude dost, a pak už mi bylo jedno, jak to napíšu. Tady jsem zažil takové trauma, které si teď v mých 60. letech uvědomil a měním ho.

Když jsem chodil do školy dispoziční prognostiky, kde jsem se učil práci s virgulí, tak jsem dostal odpověď na mou otázku, zdali přeučování z leváka na praváka nemá žádný vliv na psychiku dítěte. Odpověď zněla: Ne, u tebe nemá žádný podstatný vliv. A já nyní vím, že má a obrovský a může nás to ovlivnit ve spoustě oblastí života.

Velmi jasně a silně mi to teď ukazuje, jak se ke mně choval můj otec a moje matka. Já si z toho nic nepamatuji, ale když doma s dětmi řešíme různé situace, mohu říct, že vzorce, které mi naskakují, jak by se to všechno mělo dělat, jsou otřesné. Vyjmenuji vám pár mých myšlenek, které mi v těchto situacích chodí. Naštěstí si je dokážu v hlavě srovnat, protože vím, že tohle nejsou moje myšlenky, ale mých předků.

Příklad: Když má mladší dcera mě neslyší a nereaguje, přichází mi pocit bezmoci a ponížení a hned se chci bránit tím, že na ni chci křičet. Já moc dobře vím, že tohle jsou zkušenosti z mých generací, proto na tohle nereaguji a vysvětlím své potřeby mé dceři. Musím se ale přiznat, že když je tlaku moc, taky to nezvládnu a někdy zakřičím.

Podobné jsou rčení: Neřvi, nemáš proč a jestli chceš řvát, tak ti přidám na zadek, ať máš proč.

U takových to myšlenek se jen zasměji a řeknu mé ženě, co mi radí moje linie. Protože i já se stále učím, zakoupili jsme si s ženou kurz v Dovychovat.cz u pana Milana Studničky. A můžu říci, že nám pomáhá zvládat své emoční traumata daleko lépe a učí nás jak komunikovat s dětmi. Za což jsem velmi vděčný, protože nikde nás to nenaučili a já nebudu pokračovat ve stejné výchově strachem, jakou jsem zažil sám.

Jsem velmi vděčný svým dcerám, že díky nim mohu na sobě udělat další posun a pochopit tu dětskou jemnou duši, od které jsem se kdysi dávno musel odpojit, aby mě to tak moc nebolelo.