NAŠE VNITŘNÍ DÍTĚ

Každý máme v sobě své vnitřní dítě, to jsme totiž my sami ve věku od narození do puberty. Všichni jsme měli  spoustu přání za náš dětský život,naše tajemství, které víme jenom my sami. Náš svět fantazie byl jenom náš a nikdo nám ho nemohl vzít.

Naše vnitřní dítě se nám i v dospělosti projevuje ve všech oblastech života. Já se dnes zaměřím na tu oblast, kterou si tvoříme svůj život. A to je vnímání okolního světa.

Často se setkávám v rodinných konstelacích s tím, že jsme naše vnitřní dítě nevědomě umlčeli, odpojili se od něj. A naše vnitřní dítě je na nás naštvané, protože jsme tu pro něj celou dlouho dobu nebyli. Naše vnitřní dítě nás nechápe a nerozumí nám, protože my nerozumíme jemu.

V dětství to byla často ta jediná možná cesta, a to –  odpojit se od něj a proto jsme se stali méně vnímaví a naše emoce jsme zazdili, aby k nám nepronikaly. Když nám pláče naše vnitřní dítě a my nevíme co s tím, jednoduše ho odpojíme, abychom zvládli žít (přežívat) život dál.

To, že jsme udělali betonový poklop, neznamená, že naše vnitřní dítě netrpí. Ono tam uvnitř tiše čeká na svůj čas, kdy k němu znovu promluvíme a vlastně se mu omluvíme za to, co jsme mu na nevědomé úrovni udělali.

Náš vztah k  vnitřnímu dítěti neboli pocity našeho vnitřního dítěte nás ovlivňují ve všem, co se nám v životě daří i nedaří.

Někdo nemá vysněnou práci nebo činnost, po které touží. Někdo hledá partnera a nedaří se najít to, po čem touží. Někdo neví jak má spravit vztah s dětmi. Někdo vůbec netuší, co chce ve svém životě dělat.

Často je to způsobeno tím, že nám v dětství rodiče nedovolovali projevovat emoce. Hlavně vztek. Určitě jste taky slýchávali v dětství : „neřvi, nebo ti ještě přidám, abys měl proč!“. Tímto se to dítě začíná uzavírat a omezuje projevování svých emocí nejen vzteku, ale i radosti a ze života se stává jakési přežívání bez vlastní vůle. Pak se k tomu ještě přidá krititka od rodičů a dospělých. Místo aby hodnotili situaci, tak hodnotí dítě.

Aby se daly tyhle věci změnit, bylo by dobré se zeptat, co chce vaše vnitřní dítě, jestli chce přesně to, co chcete vy. Nebo má v sobě daleko důležitější přání a to je uzdravení sama sebe. Ono zeptat se ho neznamená položit si otázku na dané téma.

Je potřeba, abyste se s ním spojili. Jedna možnost je přes rodinné konstelace, které dělám a druhá možnost je pozvat ho k sobě domů. K sobě dovnitř.

Například já své vnitřní dítě zvu k táborákovému ohni a povídám si s ním. Ptám se ho jak se cítí a co prožívá. Většinou to není nic moc pocit. Často je samo a nešťastné. A moc mu to povídání nejde.

Tak se ho ptám, jak mu můžu pomoci. Ono mi většinou řekne, že mu někdo chybí. Mnohokrát je to maminka nebo tatínek. Já mu pomohu tím, že toho člověka pozvu k našemu ohni také.

Mé vnitřní dítě dostane ode mě otázku, co by chtělo po mámě nebo po tátovi. Co mu od nich chybělo.

Často vnitřní dítě trpí nedostatkem lásky, pozornosti a chybí mu doteky. Protože právě láskyplné doteky jsou ta pravá symfonie pro duši.

U ohně nastává onen očistný proces. Máma nebo táta se omluví, za všechny vědomé i nevědomé chyby a obejmou to malé vnitřní dítě. Dají mu  lásku, na kterou tak dlouho čekalo. A naše malé vnitřní dítě dostává pocit naplnění, štěstí a tím dochází k procesu zahojení dětských ran, které sebou nosíme. A že jich je mnoho.

Můžete vyzkoušet napsat sám sobě dopis. Kde Vám vaše vnitřní dítě sdělí to, co ho trápí a co po vás chce. A vy mu na oplátku zase napíšete omluvný dopis, který bude mít podobnou formu jako komunikace u táborového ohně. Anebo přijdete na rodinné konstelace a zažijete něco úplně z jiného soudku.